Milan Děžinský

Panenský údiv, že jsou věci,
které najednou jdou
sami od sebe.
Večer bývá krátký,
když jej pochopíš.
Monotónní pohyb nohy
pod stolem, jejž by jiná civilizace
mohla považovat za komunikační kód.
Další z mnoha údivů nad tím,
co uznáváme
a koho parodujeme; jako by touha,
která prorostla okamžik
bez podpory adjektiva
navodila kromě nostalgie
i jiné potřeby.

Možná někde za bouře
stojí na terase a dívá se do deště,
ta bouře plane v ní, oceán rozbouřený
v její krvi byl prvně věštěn, když ještě
byla malou stočenou rybou
v lůně své matky
a někdo ji hřál teplým uchem.
Pokouší budoucnost;
bílá, prochladlá dlaň se drží
mosazi zábradlí, kde čeká na blesk
letící jak anděl vzduchem
nad hlubokou strží plnou vody
ve které vidí proplouvat
malé, stočené ryby.

Na stěně šmouhovatá stopa,
kterou zanechal jeden komáří život,
hrdost, jakou má vítr
v duté kuřecí kosti,
pýcha, s níž cibulová tkáň
pohlcuje otisk palce.
Objektivita,
s jakou určujeme podstatné
a nepodstatné. Špona,
která se zachytila v tracheji,
zaseknutá jako odhodlanost,
s níž děvče flirtuje se zralým mužem.

Je nasákavá houba uprostřed lesů,
plná jak těhotenství
s růstem šupin nehtů,
co šelestí v mateční vodě.
Jména zde hledají své objekty.
Vzduch tu smrdí žížalami.
Stahují se sem komáři.
Netěžknou tu myšlenky géniů.
Neví se, odkud se tu berou podněty.
Ta houba
se v noci mění v srdeční sval.

Muž se směje do dutiny stromu.
Ten pomalý, ne, zpomalující se,
ale jistý krok od úžasu k pochopení
končí v sarkasmu, zaškobrtne,
a pak není.
Otočí se a má výraz starce,
s údivem sahá si do vlasů,
kde se mu zachytila larva
zakuklená jak počátek konce,
a každá jeho zhmožděnina kůže
je neviňátkem vrásky.

Obírá mi psí chlupy ze zad.
Úplně první počítání.
S písklecí neobratností,
ale pýchou, se vší vážností,
která nesnese analýzu.
Ani nedýchá.
Chlup po chlupu odklepává na zem,
jako by se zbavoval lepivých chmur
a jejich čerstvé neústupnosti.
Jako by vybíral třísky mé paměti.
Chtěl bych mu toho říct víc,
už teď.
Ale zatím ho nechávám
obírat chlupy.

Viděl jsem v okně tvář mladé dívky,
krásnou svou netečností,
tím, že svět je jí tak vzdálen
jako ulétající podzimní chmýří,
a tím, že dokonalost nelze milovat,
jenom jí sloužit,
a slepota té dálky
byla hrozivější než zoufalství,
ale také chladivá jak heřmánkový obklad,
totiž že je možné rozpažit,
aniž by jediný ze štíhlých prstů
dosáhl na neohoblovanou stěnu,
která by znamenala konec i pro vlaštovku,
umlácenou v malé místnosti vlastními křídly.